Andrea De Carlo (1952) patří ke komerčně nejúspěšnějším italským autorům Jeho romány se čtou jedním dechem a jsou obzvláště vhodné k příjemné a nenáročné četbě na dovolenou nebo na víkend, kdy je potřeba hodit veškeré starosti za hlavu.

De Carlo píše současnou hovorovou italštinou, která mu byla nástrojem k vytvoření hyperrealistického stylu, jež mu v 90. letech přinesl nálepku “spisovatele řemeslníka”, schopného poutavě převyprávět a prodat i telefonní seznam. Souřadná větná spojení, nadužívání spojky „a“, nekonečné výčty slov nebo mnohonásobné opakování stejných frází jen s malými nuancemi, to jsou projevy slohové jednoduchosti, které zrychlují vyprávění a brání čtenáři knihu odložit, dokud ji nepřečte až do konce.

De Carlo své postavy zásadně umisťuje do prostředí, které dokonale zná. Nikdy nepíše o místech a věcech, se kterými se osobně neseznámil, není schopen imaginace v pravém slova smyslu. Svého čtenáře si hledí získat i kritickým postojem k současné italské společnosti a politické scéně. Jeho románové postavy nejsou schopny normální integrace do dnešní společnosti, zůstávají neklidné, a přestože už to nejsou teenageři jeho ranné tvorby, jakoby odmítaly přijmout svou vlastní dospělosti i ve svém pokročilém středním věku.

Převzato z recenze Šárky Repíkové