Lacci

Domenico Starnone

"Se tu te ne sei scordato, egregio signore, te lo ricordo io: sono tua moglie". Si apre cosi la lettera che Vanda scrive al marito che se n'è andato di casa, lasciandola in preda a una tempesta di rabbia impotente e domande che non trovano risposta. Si sono sposati giovani all'inizio degli anni Sessanta, per desiderio di indipendenza, ma poi attorno a loro il mondo è cambiato, e ritrovarsi a trent'anni con una famiglia a carico è diventato un segno di arretratezza più che di autonomia. Perciò adesso lui se ne sta a Roma, innamorato della grazia lieve di una sconosciuta con cui i giorni sono sempre gioiosi, e lei a Napoli con i figli, a misurare l'estensione del silenzio e il crescere dell'estraneità. Che cosa siamo disposti a sacrificare, pur di non sentirci in trappola? E che cosa perdiamo, quando scegliamo di tornare sui nostri passi? Perché niente è più radicale dell'abbandono, ma niente è più tenace di quei lacci invisibili che legano le persone le une alle altre. E a volte basta un gesto minimo per far riaffiorare quello che abbiamo provato a mettere da parte. Domenico Starnone ci regala una storia emozionante e fortissima, il racconto di una fuga, di un ritorno, di tutti i fallimenti, quelli che ci sembrano insuperabili e quelli che ci fanno compagnia per una vita intera.

"Pokud jste zapomněl, drahý pane, připomenu vám: Jsem vaše žena." Tak se otevírá dopis, který Vanda napsala svému manželovi, který odešel z domova a nechal ji v bouři bezmocného hněvu a nezodpovězených otázek. Začátkem 60. let se brali mladí z touhy po nezávislosti, ale pak se svět kolem nich změnil a ocitnutí se ve třiceti letech se závislou rodinou se stalo spíše projevem zaostalosti než autonomie. Nyní tedy zůstává v Římě, zamilovaný do lehké milosti cizince, s níž jsou dny vždy radostné, a ona v Neapoli se svými dětmi, měří míru ticha a růst odcizení. Co jsme ochotni obětovat, abychom se necítili v pasti? A co ztratíme, když se rozhodneme vrátit své kroky? Protože nic není radikálnější než opuštění, ale nic není houževnatější než ona neviditelná pouta, která spojují lidi k sobě navzájem. A někdy stačí minimální gesto, abychom vrátili to, co jsme se snažili odložit. Domenico Starnone nám podává vzrušující a velmi silný příběh, příběh o útěku, o návratu, o všech selháních, těch, která se nám zdají nepřekonatelná i těch, která nám dělají společnost na celý život.

NÁZORY A DOTAZY NÁVŠTĚVNÍKŮ